Ztracené střípky Tima Weavera je velmi slušná survival krimi. Až na pár poztrácených střípků na konci
14. 7. 2021 8:51 | Patricie Kolohnátková

S novou napínavou krimi přišel před pár týdny britský bestsellerista Tim Weaver. O další díl ze série o soukromém očku Davidovi Rakerovi ale tentokrát nejde. Věřte, nebo ne, Ztracené střípky jsou vůbec prvním Weaverovým samostatným příběhem. A ten je skvělý! Proto je opravdu škoda těch pár ne úplně dotažených detailů i ne zcela uvěřitelného rozuzlení, kvůli nimž od nás tahle novinka dostat plný počet bodů bohužel nemůže.

Vše se přitom rozjíždí víc než slibně a nadšeni budou všichni, kdo se v dětství nemohli nabažit třeba dobrodružství Robinsona Crusoa. Na začátku příběhu je Rebeka, mladá máma dvou malých holčiček, která si kdesi v zavřeném obchodě, do něhož se vloupala, musí sama zašít obří krvácející ránu na obličeji. Rebeka totiž uvízla na ostrově, který je od pevniny vzdálený stovky kilometrů a kam trajekty zajíždějí jen od jara do podzimu. Ona ten poslední propásla, a tak musí na ostrově sama přečkat dlouhých pět měsíců, než po vodě dopluje vysvobození.

První tři čtvrtiny knihy tak ubíhají v rámci boje o přežití, které se na zamrzlém americkém ostrově smrskne na zajištění doslova základních potřeb - kde najít bezpečné místo pro přespání, jak se ochránit před mrazy, co jíst a pít. I tak ale Rebeku zcela logicky přepadají různé obavy a pochyby. Dokáže se z ostrova vrátit a jak budou reagovat její holčičky? Budou si ji vůbec pamatovat? Hlavně ale: jak je možné, že ji stále nikdo nepřijíždí zachránit?

Příběh ze současnosti je prokládán pohledy do minulosti a také dalším, na první pohled nesouvisejícím příběhem, vše se ale nakonec samozřejmě propojí. A právě styl, kdy se rozvíjí hned několik dějových linek naráz a kdy se kupředu posouváte v rámci krátkých kapitol, jsou jednou z hlavních deviz nejen Ztracených střípků, ale celé Weaverovy tvorby. Vyprávět zkrátka umí a milovníci napětí jistě ocení celou řadu scén s až hororovými prvky, kdy nemůžete přestat číst, i kdyby celou planetu zrovna obsazovali mimozemšťani.

V poslední části Tim Weaver postupně rozkrývá, co se stalo a proč. Tady ale tkví největší minusy Ztracených střípků. Že Weaver v průběhu příběhu rozehrává plejádu možných motivů, které ale závěrem ani nepotvrdí, ani nevyvrátí, bude nebývale rozčilovat každého, kdo má rád autory, co si po sobě „umí uklidit“. Tim Weaver se ale hned s několika otázkami, které před čtenáře předložil, moc nezabývá, o marginality se přitom nejedná. Ani na konci třeba nevíte, proč nebohá Rebeka skončila na opuštěném ostrově mnoho měsíců a proč ji celou dobu nikdo nehledal. Víc prozrazovat nebudeme, ale příkladů by bylo možné uvést ještě několik.

Tím největším minusem je však postava hlavního strůjce celého toho zla. Nelogické chování a dost šílená otočka, která v závěru proběhne, si nejspíš zaslouží složit hlavu do dlaní. Nemluvě o tom, že motiv k vraždám, který je vystavěn jen na obavě, co by se mohlo stát kdyby, prostě neobstojí. Motiv a závěr se zkrátka příliš nepovedly, dobrá zpráva ale je, že zhruba tři čtvrtiny Ztracených střípků, které se odehrávají na ostrově, jsou skvělé a čtou se jedním dechem. I proto tyhle mušky Weaverovi nakonec rádi odpustíte.