Otcův duch

Pohádky měly odpradávna v životě Romů nezaměnitelnou funkci. Krom té zábavní, jejímž cílem bylo, aby si posluchač především odpočinul od svých každodenních starostí, měly také význam sociálně korektivní. Hrdina romských pohádek se často vyznačoval ideálními vlastnostmi, případně v určitém okamžiku svého života pochybil, aby o několik chvil později prozřel a své počínání napravil. Ukazoval tak posluchačům, jak by se měl příkladný člověk chovat, jak by měl jednat v krizových situacích a jaké by měl vyznávat hodnoty. Pohádky a jiné útvary ústní lidové slovesnosti také odrážely život té které romské pospolitosti, někdy skrytě hodnotily počínání jednotlivých členů, jindy dodávaly životem zkoušeným Romům naději, že pokud se budou chovat podle určitých norem, štěstí se k nim obrátí. Pravidelné pohádkové seance, na které ještě dnes s nostalgií vzpomíná celá řada pamětníků, začaly v prostředí některých slovenských osad a českých měst postupně mizet, a to zejména v důsledku poválečné migrace částí rodin a politiky asimilace. Přirozeně i zde je začaly vytlačovat jiné formy zábavy, zejména televize. Sborník Otcův duch se tak snaží tento jedinečný, nicméně pomalu mizející, žánr podpořit a přiblížit jej jak romským, tak neromským čtenářům.

Na sto jedenácti stránkách se představí celkem patnáct romských autorů různých generací z České a Slovenské republiky, přičemž většina ze sedmadvaceti pohádek je uvedena v česko-romské nebo slovensko-romské verzi. V Otcově duchu se setkávají jak autoři, kteří stáli u zrodu a pozdější renesance romské literatury (například Andrej Giňa, Ilona Ferková, Gejza Demeter), s těmi, kteří v této pohádkové knize debutují (Roman Michalčík, Lucie Kováčová).