Smrková Tišina

Přikryla si obličej mikinou, do ušních dírek si nacpala šušně improvizovaně vyrobené z toaletního papíru, aby neslyšela zlověstné houkání sovy ani další děsivé zvuky noční přírody, a brzy naštěstí usnula. Bohužel to netrvalo dlouho. Něco jí přeběhlo přes obličej. Zoufale vykřikla, odhodila mikinu a rozhlížela se do černočerné tmy. Vůbec nic však neviděla. Srdce jí zběsile bušilo až v krku, rázem byla celá zpocená a cítila se jako pár sekund před infarktem.

"Dýchej," říkala si nahlas a snažila se uklidnit. "Nádech, výdech, nádech, výdech," opakovala si tiše, dokud nedostala dech pod kontrolu. "Určitě to byla jen veverka. Nebo malá liška. Prostě to neviděla a omylem přes tebe přeběhla," mluvila sama k sobě. "Ničeho se neboj. Je to jen les, je to jen příroda."

Po chvíli, když se uklidnila, za sebou uslyšela smích. Když se otočila, stál tam muž v tmavém svetru s mrtvolně bledým obličejem. Saša vyděšeně zařvala a dala se na útěk.