Román a dějiny

Diskuse o povaze románu nejsou věcí minulosti. Naopak, skýtají prostor pro přemýšlení o dnešku.

Klimatická a koronavirová krize mají vedle svých bezprostředních, doslova fyzických dopadů i jeden překvapivý důsledek filosofický. Jak lze ve světě, kde každé soukromé rozhodnutí ovlivňuje planetu či veřejné zdraví, utvářet společné politické vize budoucnosti? Podobně jako byly revoluční narativy dvacátého století — fašismus a komunismus — pohřbeny svým vlastním tragickým uskutečněním, i neoliberální víru v neomezený trh a svobodu individualit podkopává omezená kapacita planety a znovuobjevená křehkost lidského zdraví nebo globálního řádu. Do politiky vstoupily po několika dekádách zdánlivé strnulosti neživé entity, smrt a válka. Rozpohybovaly se dějiny a my se o nich učíme znovu přemýšlet.

Jedním z prostorů, v nichž se tradičně promýšlela dějinná dynamika a její zákonitosti, byl a je román. Autoři jako György Lukács či raný Milan Kundera propojovali román s dějinami v ideji „velké epiky“, v níž se malé příběhy jednotlivců prostupují s velkými příběhy národů či tříd. Literární modernismus však román vysmekl z totálnosti eposu, když začal zachycovat každodenní skutečnost v její nejednoznačnosti, neukončenosti a subjektivitě: jako by se hrdinou dějin mohl stát kdokoliv, dějinami cokoliv. Pavel Barša konfrontuje myšlení o románu nejen s historickou zkušeností dvacátého století, ale rovněž s realitou století jednadvacátého a za pomoci autorů jako Michail M. Bachtin, Erich Auerbach nebo Bruno Latour oživuje debatu o románu coby místu dějin.

–––

Pavel Barša přibližuje fascinující kapitolu z českých intelektuálních dějin — proměnu Kunderova chápání románu — a vsazuje ji do současného společenského kontextu.