Životice

Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše.

V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v životickém hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo 36 mužů ze Životic a okolí. Karin Lednická vytváří plastický obraz samotné tragédie, rekonstruuje události, které jí předcházely, i ty, jež následovaly.

Neboť popravami nic neskončilo. Čtyřicet lidí bylo odvlečeno do koncentračního tábora, zpět se vrátili pouze čtyři. Životické rodiny se dodnes se srpnovým ránem nevyrovnaly.

Těšínsko bylo předmětem sporu mezi polskou a československou vládou už v roce 1918. Národnostní otázka zde hrála stále vetší roli; ostře se vyhrotila v půlce třicátých let. Po Mnichovu, tedy v říjnu roku 1938, bylo Těšínsko anektováno Polskem. V následujících měsících bylo odtud vysídleno přes třicet tisíc Čechů; naopak z vnitrozemí Polska přicházeli noví přistěhovalci. Po 1. září 1939 už bylo všechno jinak. Těšínsko se stalo součástí Německa a nacisté usoudili, že zdejší obyvatelstvo je schopno poněmčení. Následovala největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, musel čelit represím. Drakonické tresty dopadaly zejména na Poláky – vězení, deportace do koncentračního tábora, případně rovnou trest smrti.

Soužití partyzánské skupiny Józefa Kaminského s místními obyvateli bylo v této atmosféře strachu
velmi obtížné a často problematické. Někteří lidé jim pomáhali, většina se bála. Oprávněně. Zbrkle provedený útok Kaminského skupiny totiž nacistům posloužil jako záminka ke krvavé odplatě, jež postihla nevinné obyvatele Životic a okolí, a v úhrnu si vyžádala kolem stovky lidských životů.

AUDIOKNIHA OBSAHUJE MÍRNĚ ZKRÁCENÝ TEXT.

„V podtitulu mé knihy o Životicích stojí, že je to obraz (po)zapomenuté tragédie. Snažila jsem se tím popsat určitý rozpor v nazírání: rodiny, kterých se vraždění ze srpna 1944 a následných měsíců bezprostředně dotklo, samozřejmě nezapomněly.

Právě naopak. Nesou si trauma těchto událostí dodnes, mnohdy umocněné pocitem historické křivdy způsobené nedostatečnou nebo pokřivenou reflexí. Ne, lidé ze Životic a okolí nezapomněli. Zapomněla však společnost: o Životicích se drtivá většina čtenářů dozvídá poprvé z mojí knihy.
Ve školách se o těchto událostech neučí. V regionálních infocentrech nedostanete žádné brožury nebo mapy. Muzeum, které by mělo být nositelem paměti, je otevřeno jen v úterý a většina expozice je několik desítek let stará. Upomínání se zkrátka scvrklo na oficiální tryznu v den výročí. To vše přispělo k tomu, že se událost se stala (po)zapomenutou.

Lidé, kterým tragédie zasáhla do života, toto pozapomnění nesou neradostně, těžce, mnozí jako další vrstvu křivdy. Především proto jsem se rozhodla věnovat životické tragédii samostatnou knihu.
Proto vznikla tato kniha. Aby se o životické tragédii znovu začalo mluvit, vědět, učit. Aby byly vyneseny na světlo výsledky nejnovějšího historického bádání, které mnoho dříve tradovaného pozměňují nebo přímo vyvrací.

Přeji vám podnětný zážitek, vážení posluchači.“
– Karin Lednická

Audiokniha Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie. Autorka Karin Lednická, čtou Zuzana Truplová a Norbert Lichý.