Můj rok 1972

Pět, čtyři, tři, dva, jedna, gooooool! zařval celý stát. Byly to poslední sekundy a československý tým uhájil nad Sovětským svazem těsné vítězství 3 : 2 na mistrovství světa v ledním hokeji, které se hrálo shodou okolností právě v Praze. Po letech ponížení, utlačování a vazalství nám alespoň na několik hodin přálo štěstí, i když jen sportovní. Alespoň tady jsme ukázali, že se jen tak nenecháme zlomit. Lidé vycházeli před domy, slavilo se v celé zemi, jako by Československo už opustil poslední sovětský tank. Ráno chlapy trochu bolela hlava, ale co. Stálo to za to. Byl duben 1972 a lidé za sebou měli neradostné roky po vystřízlivění z jara 1968. A tak komunisté trochu zatopili pod kotlem, aby lidu zlepšili náladu – zvyšovaly se platy, mladé rodiny měly výhody, rodilo se víc dětí, matky mohly na delší mateřskou. Jeden českobudějovický podnikavec vymyslel párek v rohlíku (nejdřív jej tedy viděl na Západě), jugoslávská letuška Vesna vypadla nad Československem z desetikilometrové výšky z letadla a přežila to a jiné letadlo bylo od nás uneseno na Západ. Mezi lidmi panovala spíš stísněnost a mluvilo se o emigraci. Krom tehdejší televize ale nebylo nic tak černobílé. Karel Gott pěl „Ó, mami, dík“ a Olympic zase „Co tě napadá“. Lidé si jako vždy našli dobrý důvod, proč se nermoutit příliš – třeba proto, aby jim neutekla v televizi další část seriálu Jaroslava Dietla nebo pánové Hlaváček a Krajíček z pořadu Vtipnější vyhrává. A smáli se dalšímu fórku Pan Vajíčka z televizní reklamy.