Šeptuchy

Příběh o dospívání v kraji, který by nikdo nevymyslel

Podlasí, lesnatá oblast mezi Polskem a Běloruskem, je tak trochu zapomenutý kraj. Dodnes je opředený legendami a mlhami, v nichž žijí na první pohled zvláštní lidé — mají svoji víru, bídu a šeptuchy: ženy, které umějí léčit. Anebo neumějí, ale všichni tomu věří.

Příběhem dospívání hrobařovy dcery Doroty v magickém kraji provází čtenáře její nejlepší kamarádka. Fenomén hranic a jejich (ne)překročitelnosti se neustále vrací. Svět živých se prolíná se světem mrtvých, křesťanská zbožnost s pohanskou šeptuchářskou tradicí, moderní západní kulturní impulzy se překývají s místním folklorem. Hrdinky románu žene nezastavitelná touha odejít, překročit hranici, vymanit se. Ale ať už půjdou kamkoli, zkušenost se životem na periferii si ponesou vždy s sebou.

–––

Jak charakterizovat knihu Aleny Sabuchové bez emocí, když v ní poletuje trocha magie, trocha genia loci z Bohem zapomenutého místa i trocha vzpomínek na dětství? […] Autorka zvládá své vyprávění bez patosu, který by se s některými tématy mohl pojit. Srovnává ho se současností, s pronikáním moderního světa do světa regionu, podobně jako je tomu v prózách Olgy Tokarczukové.
— Michal Jareš, porotce ceny Anasoft Litera

Dospívání na venkově je jiné než ve městě, ale na místě, kde lišky dávají dobrou noc, je ještě odlišnější. Popsat ho tak, aby o něm měl chuť číst i dříve narozený čtenář, je kumšt. Sabuchové se to podařilo.

— Ivana Zacharová, Sieťovka

Citlivé postřehy Aleny Sabuchové o lidech, dětech, alkoholicích, domech, hřbitovech a zahradách se prolínají s intimní historií dospívajících děvčat. Jejich přátelství a pubertální zážitky by se mohly odehrávat i na bratislavském sídlišti nebo v Neapoli. […] Autorka hodně naznačuje, zamlčuje, nechává postavám jejich tajemství a čtenář má možnost příběh spoluvytvářet.

— Katarína Labudová, iLiteratura.cz