Není co závidět

Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, ve které byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét presidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zcela zapovězena? V zemi, ve které by špióni podobní Orwellově ideopolicii na politických shromážděních zkoumali vaši tvář, aby zjistili, jestli opravdu prožíváte to, co říkáte?
Tohle je ale opravdové místo - Korejská lidově demokratická republika neboli Severní Korea. Komunistický režim, který od roku 1945 ovládá severní polovinu Korejského poloostrova, je pravděpodobně nejhorší totalitní systém moderní historie.
Novinářka Barbara Demicková ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné pracovnice továrny milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery.
Demicková strávila šest let pečlivou rekonstrukcí života ve městě zapovězeném cizincům. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země.
Mnohé knihy o Severní Koreji se soustředí na problematiku jaderného zbrojení. Není co závidět je jedna z mála, které se zabývají tím, jak se žije obyčejným občanům této země. V knize ožívá v pozoruhodném detailu realita všedních dní v nejrepresivnějším totalitním systému dneška. Při čtení jejího popisu budete mít pocit, že se procházíte po jedné z temných ulic severní Koreje.
Kritici přirovnali tuto knihu k Hirošimě Johna Herseyho a k Cestě Cormaca McCarthyho. Není co závidět je přelomovým přídavkem do sbírky titulů o totalitarismu. Jak New Yorker tak Paris Rewiev zveřejnily úryvky z knihy.

O autorovi

Barbara Demicková začala mluvit se Severními Korejci o jejich životě v roce 2001, kdy se přestěhovala do Soulu za prací pro Los Angeles Times. Za reportáže ze Severní Koreje dostala Cenu za zpravodajství o lidských právech americké organizace Overseas Press Club, Cenu Osborna Eliotta udělovanou Asijskou společností a Cenu Arthura Rosse udělovanou Americkou akademií pro diplomacii.
Před angažmá v Los Angeles Times pracovala v deníku Philadelphia Inquirer jako zahraniční zpravodajka pro Střední Východ a Východní Evropu. V době Bosenské války žila v Sarajevu a napsala o tamějším každodenním životě knížku Ulice Logavina: Život a smrt v sarajevské čtvrti. Tyto reportáže ze Sarajeva získaly Cenu George Polka, Cenu Roberta F. Kennedyho a dostaly se do finále Pullitzerovy ceny.
Demicková vyrůstala v Ridgewoodu, ve státě New Jersey. V současnosti vede pekingskou redakci Los Angeles Times.